Lucie Drdová: Své umělce musím dobře znát

S mladou galeristkou Lucií Drdovou se scházíme v restauraci nedaleko její žižkovské galerie, kde se právě instaluje nová výstava. „Promiňte, vy jste sem dávala tu fotografii?“ přichází servírka a když Lucie přikyvuje, číšnice pokračuje, „lidi se mě pořád ptají, proč je pověšená na stranu.“

Václav Kopecký, Picture 2, 2015, silver gelatin b/w photograph (analog), 100 x 75 cm.

Lucie, která galerii založila v roce 2012, zasvěceně a nadšeně vypráví příběh díla. Vysvětluje, že když visí vertikálně, je na něm vidět „zlatý řez“ – tedy linie, která fotografii půlí. Vytváří tak dojem, že je snímek složený ze dvou nezávislých částí. Jako kdyby autor použil photoshop, a přitom jde o klasickou fotografii.

Náhodná situace majitelku galerie, která právě zastupuje osm umělců, popisuje lépe než jakákoliv sekce „O nás“. Nepřichází v úvahu, že by zastupovala autory, jejichž práce jí není blízká. Jak sama říká: „Musí mě zaujmout nejen samotné dílo, ale i osobnost umělce. Se všemi, které zastupuji, se velmi dobře znám.“ Osobní sympatie jsou pro galeristku podmínkou úspěšné spolupráce.

Vztah mezi galeristou a umělcem je totiž do velké míry založený na důvěře. Ten, kdo výtvarníka prodává a zastupuje, by měl mít ideálně přehled o všem, na čem umělec pracuje a co chystá. Proto si Lucie nemyslí, že by se „její“ umělci zapojovali do projektů, se kterými nesouhlasí – třeba do velkých komerčních zakázek.

Ukázka z výstavy Václava Magida jménem Anti-Nature vs Anti-Culture vs Anti-Future.

Lucie zná výtvarníky natolik dobře, že ví, že by se nepustili do ničeho, co může limitovat jejich tvůrčí rozlet. Alespoň se jí to zatím nestalo. „Všichni umělci, které zastupuji, mají zároveň druhou práci. Nejsou proto na tvorbě existenčně závislí,“ vysvětluje a zároveň dodává, že ji mrzí, jak někteří umělci tvoří v závislosti na tom, co je zrovna oblíbené – ať už jde o barvy, témata, nebo tvary.

Drží se však i dalších zásad. Nikdy třeba dílo neumisťuje na tapety nebo jinak výrazně upravené povrchy, které dílo staví do nového a nepřirozeného kontextu. A protože chce mít vše pod kontrolou, většinou osobně dohlíží na instalaci. Když si klient neví rady, pomůže mu pro obraz najít vhodné místo.

Fotografie německého umělce Floriana Slotawy, Atelier, 2009–2012, gelatin silver.

Lucie během roku obráží nejrůznější umělecké akce a veletrhy po celém světě. Zrovna přiletěla z New Yorku, kde chodila jak po zavedených bohatých soukromých galeriích, tak po mladé a začínající scéně. Vozí si odsud třeba spoustu tipů, jak pojmout prezentaci umělců, které zastupuje.

U nás se zatím privátní galerie bohužel moc nechytají, mimo Drdova Gallery v Praze funguje jen dalších pět známějších komerčních galerií. „Není to ani tak o finanční podpoře státu pro jednotlivé galerie, jako spíš o trhu. Nepořádají se u nás velké mezinárodní výstavy, které by lákaly zahraniční hosty a odbornou veřejnost. Mimo jiné proto, že zorganizovat jakoukoliv expozici je nesmírně náročné a vyžaduje to spoustu byrokracie. Češi navíc obecně málo sbírají umění, když už, upřednostňují modernu před současností. Jde totiž o jistější investici,“ vysvětluje galeristka.

Rezistence II, Jan Pfeiffer, 2015.

The Enlightenment, Jan Pfeiffer, 2014, tužka na papíře.

Velkou neznámou zatím pro Lucii Drdovou zůstává spolupráce s architekty. „Pořád si nejsem jistá, proč architekti o dodavatele umění moc nestojí. Možná je to zčásti i proto, že mají hodně známých mezi umělci, a tak díla berou přímo od nich,“ uvažuje. Letos si však podobnou spolupráci přece jen vyzkoušela – pro projekt SQUAT iD23, v rámci kterého se byty navržené profesionály otevřou veřejnosti, vybrala několik uměleckých děl.

Do druhého patra činžovního domu umístila velkou interaktivní sochu od Pavly Scerankové. A to do bytu, který navrhla architektka Radka Valová se svým ateliérem OOOOX. „Spolupráce s Radkou byla senzační. Měla naprosto jasnou představu, co si přeje, a byla při výběru odvážná, což se podle mě vyplatilo,“ popisuje.

V bytě, který pro SQUAT iD23 navrhla Radka Valová, stála interaktivní socha od Pavly Scerankové.

Do apartmánu, který navrhl ateliér Ivana Dombková ve spolupráci s interiérovou designérkou Monikou Ciprovou a firmou Innex, Lucie zase instalovala několik obrazů. Třeba plátna Daniela Vlčka inspirovaná hudbou, nebo malby na plechu Moniky Žákové, které visely nad schodištěm, a skleněné objekty Tadeáše Podrackého z kolekce Pineapples.

Obývacímu pokoji v bytě od Ivany Dombkové a Moniky Ciprové dominuje velký černý obraz Return to Black Mountain od Daniela Vlčka. Nad schody zase visí plechy od Moniky Žákové. Stojí tu i skleněné vázy Pineapples od Tadeáše Podrackého.

A jak se Lucie dívá na umění, se kterým se setkává poprvé? „Nejprve začínám posuzovat řemeslo, pak přecházím k obsahové rovině. Snažím se být objektivní na základě svých znalostí a zkušeností, subjektivní složka se ale nikdy nevytrácí. Dílo mi musí něco říkat,“ popisuje.

Až tedy někde uvidíte viset fotografii na stranu, zkuste se lépe podívat. Je možné, že na vině není chybějící hřebík – možná jen nejste dost trénovaní, abyste poznali „zlatý řez“. Anebo vedle vás nestojí Lucie Drdová, aby vám zkušeným okem poradila, jak se správně dívat.

Drdova Gallery

www.drdovagallery.com

Křížkovského 10

Praha 3